Danka založila byznys v Číně: Maso jsem tu raději přestala jíst, Číňané však na svou kuchyni nedají dopustit ani nyní

Na začátek asi taková ta základní otázka, kterou se zeptá každý. Jak se dívka z Banské Bystrice dostalo do Číny?
Je to docela zajímavý příběh. Mou smolou, tedy vlastně štěstím, bylo, že jsem státnice měla právě v období, kdy vrcholila ekonomická krize. Najít si práci jako absolvent bylo téměř nemožné. Vystudovala jsem překladatelství a tlumočnictví – konkrétně španělský a ruský jazyk. Během studia jsem nepochybovala o tom, že se po státníci dobře uplatním, realita však byla jiná. Začala jsem si tak práci hledat v zahraničí, protože jsem pár semestrů strávila iv Moskvě a byla jsem si jistá, že se dokážu rychle adaptovat v jakémkoli prostředí.

Zaujala mě nabídka německé agentury zprostředkovávající výměnné pobyty do Číny, která hledala Multilinguistu na pozici marketingového manažera. Ozvaly se mi ve stejný den, jak jsem jim poslala životopis. Online pohovor netrval dlouho. Ptali se oni, ptala jsem se i já – no jaksi ani jednou jsme nezmínili, kde konkrétně je tato pozice vyžadována. Německy jsem nevěděla, a tak jsem to brala jako výzvu. Přitom jsem ještě nevěděla, jaká je ta skutečná výzva, která mě čekala. Po pár dnech se mi ozvali s tím, že mě přijali. Rozhovor vypadal takto:

„Pošleme vám podklady k vízům a koupíme vám letenku. “

„Slovensko je v Evropské unii, čili víza nepotřebuji, s letenkou si také nemusíte dělat starosti, půjdu autem. “

Po dlouhém tichu, během kterého pán nepochybně zvažoval, zda jeho výběr kandidáta na tuto pozici je opravdu správný, mi začal vysvětlovat, že víza opravdu potřebuji a cesta autem je nereálná. Zamyslela jsem se a zeptala jsem se přesně tu otázku, kterou jsem se měla zeptat už během pohovoru – kde konkrétně budu pracovat? Odpověď byla strohá – Peking. Tak jsem mu alespoň ze slušnosti dala za pravdu, že autem to opravdu nejde.

Pokud se nemýlím, ze začátku ses neuměla ani pozdravit. Jak si to zvládla?
Říká se, že s angličtinou se dorozumíte kdekoliv. Číňanům však o tom zapomněli říct. S angličtinou se zde nepohnete. Poslední roky se léta se to zlepšuje, protože se zvyšuje počet turistů a také cizinců, kteří zde pracují. V roce, když jsem sem přišla já, to bylo ještě v takovém velkém městě jako je Peking raritou. Anglicky dokonce nevěděli ani mí kolegové, protože jsem byla první a tehdy jedinou cizinkou, která pro firmu pracovala. Věřila jsem si, že se jazyk zvládnu naučit za pár měsíců. Učila jsem se fráze a sebevědomě jejich používala, ale i tak mi nikdo nerozuměl. Špatný přízvuk, špatný tón, špatná výslovnost … zoufalství. Dokonce ani dnes, po osmi letech, nemohu tvrdit, že vím čínský plynule, ale stále na sobě pracuji. A ještě tak na okraj – přestala jsem tu úplně jíst maso. S jazykovou barirérou nikdy nevíte, co dostanete na talíř. A někdy si s tím nevěděli poradit dokonce ani překladatelské aplikace.

Přesto tě tato země něčím uchvátila, nakolik si v ní už těch osm let.
Čína je zázračná krajina. Dovolím si říci, že jsou jen dvě možnosti – buď si ji zamilujete Alena se z ní rychle spěcháte pryč. Já jsem z plánovaného půl roku zůstala tady a už je to zmíněných osm let. Ale pokud mám být upřímná, první měsíce dali zabrat i takové akční ženě, jakou jsem já. Trvá to, dokud Čínu pochopíte a začnete se tu cítit dobře. Změní se vám priority, uspěchaný život je ještě uponáhľanejší, v jídelníčku vám chybí milovaný sýr. Pozitivní motivace zde také například neexistuje. Všichni a všechno je tu hlučné, silniční provoz nemá pravidla a roušky jsou zde běžnou součástí zda je či není virus.

Lidé si tu však navzájem projevují velký respekt. Právě ten, spolu s pokorou, disciplínou a rodinou je pro Číňany nejvíce. Nevím co konkrétně oslovilo mě natolik, že jsem tu zůstala žít. Čína mě pohltila a stala se mým druhým domovem. Nikdy jsem se tu necítila nechtěná, utlačována nebo nebodaj nenávidíená. Naopak – dostalo se mi velké úcty a obdivu.

Šikovná Slovenka v Číně působí již osm let
Z této první práce si však odešla .. proč?
Jak jsem již zmiňovala, v Číně neexistuje pozitivní motivace. Dost mě to ze začátku ubíjalo. Ať jsem dělala cokoliv a dosahovala nejlepší výsledky – nikdo mě nikdy nepochválil. Čím víc jsem dělala, tím více se ode mě vyžadovalo. Později jsem pochopila, že takhle to zkrátka v Číně chodí všude. Pracovala jsem s lidmi, kteří mi vůbec nerozuměli. Ať už jazykově nebo kulturní. Nebylo to jednoduché, ale zvládla jsem to. Firmě se začalo dařit, marketing zbaru. Jednoho dne mě však oslovila moje šéfka spolu s jedním z majitelů firmy, pro kterou jsem pracovala, s návrhem, abychom se odčlenili a založili vlastní firmu. Věřili mi natolik, že byli připraveni odejít z rozjeté firmy a začít od nuly.